Pavel Pěnkava v roce 2009 vystudoval magisterský obor Sociální pedagogika na Univerzitě Hradec Králové. O rok později vykonal státní rigorózní zkoušku na Univerzitě Karlově v Praze v oboru Sociální práce a v loňském roce ukončil na téže univerzitě doktorské studium v oboru Sociologie – sociální práce.

Již třináctým rokem je předsedou/místopředsedou Sekce sociálních kurátorů ve Společnosti sociálních pracovníků České republiky. Od roku 2012 je členem České kriminologické společnosti a od minulého roku je členem dozorčí rady a dobrovolníkem v České asociaci streetwork.

Nejvíce je hrdý na to, že se mu v určitých oblastech daří propojit klientskou a mimo klientskou (profesní) práci tak, aby se vzájemně zvyšovaly úrovně obou spolu související součástí sociální práce.

Proč si zvolil profesi sociálního pracovníka?

„Po dlouholetém onemocnění, které radikálně ovlivnilo můj život, jsem došel k závěru a přesvědčení, že chci pomáhat lidem v obtížných životních situacích.“

Navrhovatelka o něm uvedla:

„Svou práci s lidmi bez domova vykonává nesmírně obětavě a slidským a zároveň profesionálním a trpělivým přístupem. Neznám příliš lidí, kteří ve své práci dokáží dobře propojovat své profesní i osobní hodnoty, dovednosti, zkušenosti a zároveň i nadšení a zápal pro práci.“

Za svůj největší úspěch považuje nastavené změny v bytové politice města Plzně, vytvoření a vedení týmu sociálních pracovníků věnujících se sociální práci ve spojení s bydlením. Díky projektu „Pilotní testování koncepce sociálního bydlení v Plzni“, jehož je garantkou, se jí daří realizovat změny v bytové politice a zavádění inovací v sociální práci na obci spojené s bydlením.

Proč si zvolila profesi sociální pracovnice?

„Díky své původní profesi zdravotního laboranta jsem pracovala několik let na hemato-onkologickém oddělení, kde jsem si uvědomila, že bych raději byla více „užitečná“ a v kontaktu s lidmi, nikoliv zavřená vlaboratoři, diagnostikovala jejich onemocnění. Přemýšlela jsem o studiu psychologie a práva, tyto dvě profese velmi dobře kloubí profese sociálního pracovníka.“

Navrhovatel o ní uvedl:

„Velice si vážím práce, kterou paní Vodičková vykonává a kterou já bych rozhodně nezvládl. Je hodně zarputilá a pro klienty se vždy snaží udělat maximum. A tak mě často přesvědčí pro danou věc. Jsem přesvědčen, že ji tato práce baví a dělá ji opravdu svědomitě.“

Soňa Škvareninová získala titul diplomovaný specialista na Vyšší odborné škole Cheb v oboru Sociální práce. Poté vystudovala bakalářský obor Sociální práce na Vysoké škole Zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžběty v Příbrami a nyní zde studuje stejný obor v magisterském navazujícím programu.

Nejvíce je hrdá na organizaci, ve které pracuje. Lidé, kteří v ní pracují, mají obrovský zápal pro práci, kterou dělají a věří v její význam, je pyšná na to, že je součástí tohoto týmu. Je pyšná na to, že má práci, která ji učí skromnosti a respektu.

Proč si zvolila profesi sociální pracovnice?

„Vždy jsem byla ráda mezi lidmi, proto jsem začala pracovat na pozici pracovníka v sociálních službách v domově pro seniory. Pozici sociální pracovnice jsem později přijala proto, že jsem vnímala, že má práce už není jen o kontaktu s uživatelem sociální služby, ale že mohu ovlivnit i ostatní pečovatele, že důležitým partnerem jsou i rodiny klientů.“

Navrhovatelka o ní uvedla:

„Velice si vážím odborných i lidských schopností paní Škvareninové, která svou práci vykonává velmi dobře. Kromě své práce se podílí na osvětové činnosti, vyučuje na Vyšší odborné škole v Chebu a dále se vzdělává, aby mohla nové poznatky přenést do praxe.“

Alena Rohlíková vystudovala obor Zdravotně sociální péče na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice.

Ve své práci se zaměřuje zejména na sociální práci v perinatální paliativní péči, tzn. při úmrtí plodu/miminka od 24. týdne těhotenství, přes porod, až do 7 dnů po porodu. Poskytuje v takových případech rodičům i zdravotnickému personálu odborné poradenství a psychosociální podporu.

Nejvíce je hrdá na své schopnosti a dovednosti při zabezpečení pacienta, propouštěného z nemocnice do domácího prostředí, pečovatelskou službou a domácí zdravotní péčí. Také je pyšná na svou schopnost pacientovi a jeho rodině nabídnout čas k rozhovoru, protože ví, jak moc slovo léčí.

Proč si zvolila profesi sociální pracovnice?

„Velmi mne ovlivnila moje vlastní zkušenost s onkologickým onemocněním v dětském a pubertálním věku, už tehdy jsem se pro práci v pomáhající profesi rozhodla. Každý den je jiný a to mne na tom baví, stereotypy v tomhle zaměstnání neexistují. Jsem velmi emotivní člověk a do této práce emoce patří. Nelze ji dělat jinak než srdcem. Neměnila bych.“

Navrhovatelka o ní uvedla:

„S jejím nástupem do naší nemocnice přišlo “dobro a slunce” pro naše pacienty a jejich blízké. Alena je neuvěřitelně empatická a zapálená do své profese. Je to naše nejlepší “zdravsocka”, jak si sama říká.“

Po změně režimu v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii na FFUK v Praze. Zde iniciovala založení katedry sociální práce, kterou do roku 2000 vedla. Založila, vedla a podporovala Centrum a knihovnu Gender Studies v Praze.

Je členkou správní rady několika nadací: Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77 – Konto Bariéry, Nadace VIA, dále je členkou redakční rady zahraničních i domácích odborných časopisů např. Listy, European Journal of Social Work, East Central Europe, Social Research.

V roce 1995 získala Jiřina Šiklová ocenění Žena Evropy za přínos integraci Evropy. V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I.stupně. V únoru 2000 získala plaketu Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR. V roce 2005 a 2015 vydalo Československé dokumentační středisko, o. p. s., spolu s americkým novinářem a mecenášem Jimem H. Ottawayem Jr. k narozeninám Jiřině Šiklové dvojjazyčnou publikaci Kočka, která nikdy nespí.

Napsala mnoho odborných publikací, např. Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981–1982; Vyhoštěná smrt; Matky po e-mailu; Dopisy vnučce…